Plánované rodičovství přineslo nový přístup k rodičovství. Pokud se můžeme svobodně rozhodnout, tak většina z nás cítí velkou odpovědnost za nový život a tlak na to to nepodělat. Vnímám to jako ohromný paradox svobody. Máme všechno a přesto (nebo právě proto) se bojíme rozhodnout.
A já se ptám, přemýšlíte někdy nad tím, jak uvažovali vaši rodiče, když se dozvěděli, že přijdete na svět?
Možná to byl kluk z vedlejší vsi a ta holka z města. Představuji si první nebo druhou lásku ze školy nebo prázdnin. Byla zaplavující a sytá, celý svět se v ní ztratil. Mohly ji narušit až opozděné měsíčky…
Klíčové v tu chvíli bylo zjistit, zda mohou přebývat s dítětem u svých rodičů nebo zda je vyrazí z domu a bude potřeba ukončit studia a jít tvrdě pracovat. Nejspíš se zabývali otázkou, zda stihnou odmaturovat, v lepším případě složit státnice anebo jestli jim porod nezkříží zkouškové období. Nejspíš přišla na přetřas i obava, zda bude muset chlapec nastoupit na vojnu a kdy poprvé spatří své prvorozené dítě.
Někde v mezidobí se nejspíš objevila i otázka “Vezmeme se?”, představuji si, že byla dílem mohutné mladé lásky a dílem tlaku rodičů, aby mladí nesoužili na psí knížku. A tak se nejspíš vzali.
A teď jsme tu my. Generace, která má přístup ke všem informacím světa v míře, jaká tu doposud nebyla. Známe vývojovou psychologii, zabýváme se tím, jak dítě vychovat správně, dokonce máme spočítáno, kolik takové dítě stojí peněz. Do částky započítáváme nový kočárek, nosítka, papírové pleny, krmení, sady oblečení, bot, studia…
Možná po tom toužíme. Možná nás vábí možnost chovat na prsou našeho vymazleného potomka a čichat mu k voňavé hlavičce. Možná nás láká sledovat jeho pokroky, radovat se z prvního přetočení na bříško stejně jako z prvních kroků, první jízdy na kole, prvního dne ve školce a nakonec možná vidíme, jak se objímá se svou holkou, když úspěšně složí přijímací zkoušky na střední školu…
Ale.
Pod tím vším je tlak.
Vydělám dost peněz? Uživím ho? Budeme mít kde bydlet? Zvládnu to? Dokážu svůj život podřídit jemu? Zvládnu ho vychovat tak, jak se má? Co když to podělám? Co když to s ním nebudu umět? Můžu ho traumatizovat stejně, jako to rodiče udělali nám. A co když nedokážu udržet naše partnerství? Budu chtít ještě poznávat jiné lidi. Udrží mě dítě ve vztahu? Co když se rozejdeme a budeme mít střídavou péči?
Vnímám, že ta možnost vědomé volby vyvíjí tak ohromný tlak, že mu lidé podléhnou a raději se uchylují k bezdětnosti než by mu čelili a nějak do té vody skočili a naučili se plavat až cestou…
Možnost volby.
Možnost volby. Neproměnila jen rodičovství. Proměnila i cestu, která mu často předchází – hledání partnera.
Přemýšlíte někdy nad tím, jaké máme teď možnosti seznamování a hledání lásky? Já si někdy trochu trpce říkám, zda jsou to ještě možnosti svobodné volby anebo nekonečný boj najít k sobě toho jednoho přesně perfektního člověka, o kterém přece sníme už od školky…
Ne, nestěžuju si na možnost volby ani na svobodu. Jenom nahlas přemýšlím, zda je tahle část užitečná či na obtíž. Často se potkávám s tím, jak se lidé prohrabují zbožím na randícím marketu do úmoru a cestou jaksi vyhoří a možná i vyhasnou.
Když se mi občas daří situaci nahlížet z perspektivy minulosti, současnosti a toho, co dnes všechno o vztazích víme, musím si přiznat, že se ve mně rozbují skoro až závist. Ne po minulosti samotné, ale po jednoduchosti, kterou nabízela. Po světě, kde nebylo potřeba vybírat z nekonečna možností. Závidím, že jejich možnosti byly omezené a na výběr měli možná z pár partnerů. Zásadní nejspíš bylo, kdo koho přivedl do jiného stavu – to, čeho se teď tak úporně lidé bojí.
A pak si zároveň uvědomím, že bych neměnila. Jen mě občas fascinuje cena, kterou za dnešní svobodu platíme. Jsem vděčná, že je můj život takový, jaký je a že mám tu možnost zkoumat sebe i ostatní skrze vztahy, donekonečna se v sobě šťourat, donekonečna se pokoušet rozluštit svoje vzorce a konečně je zbořit a přepsat.
Jsem vděčná i za to, že jsem si přes doširoka rozevřené nůžky všech možností nakonec vybrala a zakusila v životě ten model primitivní první lásky a založení rodiny. A že teď mohu s jakýmsi klidem a nadhledem zkoumat vztahovost v rychle se měnícím světě současných randících appek (kde ale roky narážíte na stejné obličeje, které asi nikdo nechce), kde ghosting přichází nenadále jako blesk z čistého nebe a kde o nevyzrálé a vyhýbavé protějšky (na obou frontách) není nouze a kde jedinou jistotou zůstává fakt, že člověk musí předně výborně číst v sobě. Neb na nic venku se spoléhat nedá.
Zpátky se vrátit nejde.
Zpátky se vrátit nejde. Ty desítky mužů a žen už nám nedovolí se vrátit na začátek do sladké nevědomosti, kdy jsme si mysleli, že s „tím jedním” jedině bude svět v pořádku. Viděli jsme a zažili jsme příliš. “Těch jedněch” je tolik…!
Je těžké si vybrat. Být si jistý. Tak moc. Že nakonec založíme rodinu…, a nepoděláme se z žádného toho “Co když…?”
1. O paradoxu svobody: V čem se dnešní zakládání rodiny liší od generace našich rodičů?
Naši rodiče často jednali impulzivně a v mezích omezených možností, zatímco my máme přístup ke všem informacím světa, což v nás místo jistoty vyvolává obrovský tlak a strach z chyby.
2. O randění v dnešní době: Proč je dnes tak těžké najít partnera, když máme seznamovací aplikace?
Nekonečný výběr na „randícím marketu“ nás paradoxně paralyzuje; hledáme dokonalý ideál tak dlouho, až v procesu hledání často vyhoříme.
3. O ceně za svobodu: Znamená to, že bychom se měli vrátit k dřívějšímu modelu?
Určitě ne, svoboda a možnost zkoumat sami sebe jsou cenné. Jen si musíme přiznat, že daň za tuto volnost je ztráta tehdejší jednoduchosti a jistoty.
------
Kateřina Suchánková
je terapeutka Transformační psychologie, autorka blogu a knihy Mnohamámy. Je mámou čtyř dětí a psaní je pro ni přirozeným způsobem, jak zpracovávat emoce a porozumět vztahům i sobě samé. Ve své práci se věnuje vnitřním procesům, osobní transformaci a hledání dlouhodobého vnitřního klidu. Průběžně se vzdělává v terapeutických přístupech a rozšiřuje své odborné zázemí v oblasti psychoterapie a mindfulness.
Článek byl původně zveřejněn na webu www.katerinasuchankova.cz
