Kapacita se tvoří i jednoduchostí, aneb dokážete unést nudu? | Tereza Jarošová

Vracela jsem se z lekce swingu. Den byl celkem radostný a plodný, potkala jsem několik lidí, které mám ráda.
Byl večer a já najednou dostala chuť… ne to není přesné…potřebu… na chléb s marmeládou a k tomu čaj s mlékem. 

Pozorovala jsem, co je za tím 

Nebyl to hlad. 

Nebyla to ani mlsná, kdy mám prostě chuť na kus cukru. 

Byl to ekvivalent zachumlání do huňaté deky, chvíle, kdy nás někdo obejme, ukonejší a postará se.

Tohle bývala má snídaně, když jsem byla malá holka. Jsou to symbolicky skoro mateřské věci. Hebké. Sladké. Teplé. Známé. To není selhání. To je pokus o regulaci. 

Myslím, že to zná spousta lidí. Jen každý v jiné podobě. Někdo si namaže chleba s marmeládou. Jiný otevře láhev vína. Další si lehne s telefonem do postele a už ho nepustí z ruky. Jiný si zapne Netflix. A další začne bezmyšlenkovitě scrollovat. 

Ne vždy hledáme chuť. Často hledáme úlevu. Měkký přechod mezi dnem, který nás vyčerpal, a večerem, ve kterém bychom konečně chtěli povolit.

Málokdy to umíme přesně pojmenovat.

Nejsme jen unavení světem. Jsme zahlcení

Zahlcení tím, kolik toho do sebe během dne pustíme. Kolik obrazů, informací, zvuků, nároků, slov, podnětů, inspirace, rad, úkolů a mikro-rozhodnutí projde naším nervovým systémem. Nejen prací, dětmi, situací. Ale i tím, co si k sobě pouštíme sami, často úplně automaticky a bez zlého úmyslu.

Dnešní svět odměňuje přesný opak duševní hygieny. 

Odměňuje dostupnost, reakčnost, výkon, konzumaci, informovanost, permanentní napojení. Takže člověk snadno získá pocit, že když ubere vstupy, něco zanedbává. Že není dost v obraze. Že není dost aktivní. Inspirativní. Dost produktivní. Dost živý. Že není dost.

Přitom tím, že omezí vstupy, často konečně po dlouhé době začne chránit vlastní psychiku.

Řekneme si, že jsme líní. Že nezvládáme. Že máme slabou disciplínu. Slabou vůli. A přemýšlíme, jak přidat. A stěžujeme si na chabé zdraví a na to, že jsme pořád unavení.

Jenže takto se člověk začne mlátit klackem za něco, co je ve skutečnosti přirozená reakce organismu. Jak mi řekla dcera: "Mami, to je přece fyziologické, že se ti chce večer spát." (stěžovala jsem si, že po večerních lekcích tance už nemám chuť a sílu jít na tančírnu...) Mladí jsou mnohdy moudřejší než my, už tak semletí systémem.

To přetěžování vůbec nemusí vypadat dramaticky

Často naopak velmi kulturně, seberozvojově.

Jdu něco dělat a u toho si něco pustím. Jím a čtu si. Čtu si, ale rovnou v cizím jazyce, aby to nebyl jen odpočinek, ale i pokrok. A vyberu si nějakou naučnou knihu, ne beletrii, že? Jdu na procházku a pustím si podcast. Uklízím a poslouchám rozhovor. Ve vaně si dám video o seberozvoji, protože i relax by měl mít přidanou hodnotu.

Tohle je psychický režim, ve kterém má obyčejná přítomnost skoro nulovou hodnotu. Jako by prosté bytí bylo málo. Jako by všechno muselo být minimálně 2 v 1: potěšení + užitek, klid + progres, čtení + jazyk, procházka + podcast.

A právě v tom je ten háček.

I hodnotný vstup je pořád vstup

• I inspirace unavuje.
• I dobré video bere pozornost.
• I skvělý podcast obsazuje vnitřní prostor.
• I studium jazyka je nárok.

To je krutá pravda hlavně pro zvídavé a inteligentní lidi. Nezahlcuje je jen balast. Zahlcuje je i to kvalitní, inspirativní a dobře míněné.

A možná právě proto si své přetížení tak dlouho nechtějí přiznat. Vždyť přece nedělají hlouposti. Učí se. Rozvíjejí se. Nasávají něco hodnotného. A tolik toho chtějí stihnout!

Jenže nervový systém nerozlišuje jen podle kvality obsahu. Rozlišuje i podle množství, tempa a toho, jestli ještě vůbec stíhá něco zpracovat.

Takže nejde jen o otázku:

Je to užitečné?

Je potřeba se ptát i jinak:

Mám na to teď kapacitu?
Chci teď přijímat nebo potřebuju trávit?

Protože problém často není nedostatek disciplíny. Spíš pořád něco přijímáme a málo co doopravdy zpracujeme. Málo co má čas dosednout a integrovat. Jen málo toho necháme jen tak být.

Kde je prostor pro obyčejné lelkování?

Pro bytí v tichu, zírání do zdi? Hodnotný čas, kdy má mozek prostor ukládat, třídit a tvořit nové nápady? Kdy přichází řešení, kreativita?Vyhnali to z nás rodiče, kteří se ptali: "Co taky jen tak sedíš, máš do školy všechno hotový?"

A tak se večer objeví nutkavá potřeba na chleba s marmeládou. Nebo víno. Či telefon. Nebo si zahulit. Anebo něco sladkého. A my si myslíme, že máme slabou vůli. Přitom je to často jen velmi lidský pokus systému o úlevu. Pokus o regulaci. Ne vždy nejzdravější, ne vždy nejvýživnější, ale srozumitelný.

Možná je užitečnější se zeptat:

Čeho bylo dnes už příliš?
Kolik vstupů a tlaku se během dne nahromadilo?
Kolik věcí jsem dělala najednou?
Kolik chvil jsem si nenechala jen pro plné prožívání jedné jediné věci?

Kapacita totiž nevzniká jen odpočinkem.
Kapacita se tvoří i jednoduchostí.

Tím, že nebudeme vrstvit. Že si občas něco nepustíme. Tím, že jedna věc bude opravdu jen jedna věc. Jídlo bez čtení. Chůze bez sluchátek. Úklid bez podcastu. Čtení bez povinnosti se ještě něco naučit. Chvíle bez toho, aby musela být zároveň příjemná, užitečná a rozvojová.

Krájení cibule bude jen krájení cibule. S plnou pozorností na ostří nože, zvuk, štiplavý pach a šťávu na prkýnku. S vnímáním toho, jak stojím, kde mám vlastně prsty (to často ušetří náplasti) a jak mi slzí oči.

Nepotřebujeme víc disciplíny. Víc technik.
Potřebujeme jen míň kolonizovat výkonem každou minutu svého života.

Není to rezignace. Ani lenost. To je duševní hygiena v době, která odměňuje její pravý opak.

A tak si teď zkouším místo otázky „jak být zase výkonnější“ pokládat jinou:

Umíš dělat něco, co není ani efektivní, ani rozvojové, ani inspirativní a nepřipadat si u toho provinile?

Dokážeš unést nudu? 

Večerní chléb s marmeládou mi tentokrát připomněl mi něco mnohem důležitějšího než vlastní slabost: že pod únavou je někdy prostě jen obyčejná lidská potřeba odpojení, odpočinku a úlevy. 

A taky to, že změna nezačíná otázkou, co všechno ještě budu dělat lépe, ale tím, co si (už herdek) konečně dovolím nedělat.

Pokud v tom poznáváte i sebe

únavu, zahlcení a potřebu toho stihnout tolik...

A přesto máte stále pocit, že neděláte nic.

Že přes veškerou snahu nestíháte...

Můžeme se na to podívat spolu. Opečujeme vaše podvědomá nastavení a navrhu vám jednoduché neuropraxe, které v náročných dnech spolehlivě nahradí cukr i alkohol.

Co si konečně můžete dovolit nedělat?

----

Tereza Jarošová

je panenkářka, autorka dvou knih, lektorka šití a certifikovaná psychodynamická koučka. Ve své praxi propojuje dvě zdánlivě odlišné oblasti – autorskou tvorbu látkových Ekopanenek a psychodynamickou práci s podvědomím i tělem. V obou světech pomáhá s lehkostí a bez tlaku na výkon skládat z nepřehledných věcí jasný, funkční tvar.

Najdete ji na ekopanenky.cz nebo na PORTÁLU.

FAQ

Q: Proč se u nás večer objevuje neodolatelná chuť na sladké, jídlo, víno nebo bezmyšlenkovité scrollování?

A: Nejde o selhání vůle nebo nedostatek disciplíny, ale o lidský pokus nervového systému o seberegulaci a úlevu po náročném dni. Místo chuti do jídla často hledáme pocit bezpečí, ukonejšení a plynulý přechod mezi celodenním napětím a večerním uvolněním.

Q: Proč nás dokáže vyčerpat i seberozvoj, podcasty nebo čtení naučných knih?

A: Náš nervový systém nerozlišuje přetížení jen podle kvality obsahu, ale i podle jeho množství a tempa. I kvalitní inspirace, studium cizího jazyka nebo poslech podcastu u chůze představují pro mozek další vstup a nárok na pozornost, které nám brání vstupy doopravdy strávit a integrovat.

Q: Jakým způsobem si můžeme v přehlcené době efektivně vytvořit vnitřní kapacitu a klid?

A: Kapacita nevzniká přidáváním dalších rozvojových technik, ale jednoduchostí a omezením vstupů – tedy tím, že přestaneme vrstvit činnosti na sebe. Duševní hygiena spočívá v tom, že děláme jen jednu věc naráz (např. jíme bez čtení, chodíme bez sluchátek), dopřejeme si prostor pro obyčejné lelkování v tichu a dovolíme si dělat věci bez tlaku na efektivitu či výkon.