Jmenuji se Jaroslav Tomek, narodil jsem se v Třebíči roku 1977 (nyní však žiji a tvořím v Šumperku) a zde bych vám chtěl sdělit svůj příběh, v kterém vám vypovím, jak jsem se dostal ke tvorbě šperků – amuletů (talismanů). Již jako malého chlapce mě bavila tvorba plastových modelů letadel se všemi detaily v různých měřítcích. Při tomto koníčku jsem zapojoval svoji fantazii a jedna ze zásad této tvorby byla zhotovit model věrný originálu s co nejjemnějšími detaily. Časem jsem tuto zálibu opustil, stále mě však fascinovala rukodělná tvorba (kovářství, kovotepectví, práce se dřevem, sochání…). Zčásti jsem se k rukodělné práci vrátil, a to ve velmi starobylém oboru – pekařství. V tomto oboru jsem dosáhl toho, že jsem se stal vedoucím středně velké pekárny (cca 50 zaměstnanců). Nepravidelná práce na nočních směnách a velká zodpovědnost si ale vybrala svoji daň a již nejsem schopen ze zdravotních důvodů pracovat v noci.Ve svých čtyřiceti letech se v mém životě objevila překrásná tvůrčí víla, která mi je dosud inspirací – Renáta Judita. Její tvorba mě natolik inspirovala, že jsem sám začal tvořit. Její překrásné fotografie, básně, obrazy a drobná rukodělná práce (lapače snů, náušnice, náhrdelníky, náramky…) mě oslovily natolik, že jsem sám začal pro její radost a pro její krásné ohníčky v očích tvořit originální šperky z minerálů a dřeva. Postupem času se ukázalo, že reakce okolí mě v pozitivním smyslu donutila vyrábět šperky ve větší míře a nejen pro svoji ženu. A jakožto muž se stále snažím tyto postupy zkoumat, inovovat, nacházet nové cesty, a tak jsem se od tiffany techniky (cínování), prací s dřevem, s pryskyřicí a polymery dostal ke galvanoplastice, ve které se tyto všechny metody mohou navzájem propojit v dokonalém souladu.
Nyní po skončení práce v oboru pekař se tomuto tvůrčímu oboru chci věnovat naplno.
A teď bych chtěl napsat pár slov o mé inspirátorce, překrásné tvůrčí víle, nyní již manželce a matce naší malé holčičky Jasmínky – Renátě Juditě. Poznal jsem ji jako básnířku, uměleckou fotografku, textařku a milovnici hudebních nástrojů na její vernisáži, na kterou jsem byl pozván společným přítelem, jenž s ní prezentoval svou tvorbu. Při spatření této křehké bytosti jsem nenacházel slova a při naší první komunikaci jsem byl dokonale zaskočen. Byla jiná než všechny ostatní. Objednal jsem si od ní lapač snů o jedněch osudových Vánocích. A tak se navzájem propojil náš tvůrčí potenciál. Po pěti letech se nám narodila dcerka. Půl roku po jejím narození se u Renáty spustila vážná psychická porucha, která vedla ke dvěma dlouhodobým hospitalizacím u specialistů. Značně nám to zkomplikovalo naši životní cestu. Nyní se nacházíme ve fázi medikace a terapie. Tato nemoc má chronický průběh. Toto onemocnění Renátu limituje ve vykonávaní své vysněné profese – učitelky českého jazyka a literatury na druhém stupni základní školy. Stále tvoří a díky této tvorbě se nám daří tuto nemoc lépe zvládat, takže je to součástí její terapie.
